Každý máme štěstí, jen někdy je potřeba mu jít trošku naproti.

Mám nový blog na jehož konečné verzi se pravda stále pracuje, ale všechny mé příspěvky budou již tam. Budu velmi ráda, když mě budete číst i nadále na mých nových stránkách, kde již nyní je nový příspěvek s názvem Šukatéři. 

Zde nová adresa: http://domovztracenychdusi.blogspot.cz/

Děkuji za Vaši věrnost a především za to, že mě zvládáte číst. 

Tak jaké, že to byly ty dva týdny? Úžasné, plnohodnotné, smutné a i nadějné. Stála jsem na rozcestí, už ani nevím po kolikáté a nevím, jestli mě to pořád ještě baví.  Měla jsem osudové setkání  s crazy-manem. 

Minulý týden byl poněkud náročný na pochopení druhých lidí, na pochopení  toho, co se to se mnou děje, na pochopení věčné lži na tomto světě. Někdy mám pocit, že už mě nemůže nic překvapit a vždy to překvapení přijde v podobě něčeho děsivého.

Minulý týden byl jako nekončící smutek plný bolesti, vzpomínek a nekonečné naděje. Minulý týden jsem hodně přemýšlela o životě a smrti. Minulý týden jsem víc než kdykoliv předtím pochopila, jak je život ne jen krátký, ale že může ze dne na den skončit.

Celý týden přemýšlím, co vám budu psát, a že času bylo dost. Mám nemocenskou se zlomeným malíčkem na noze, takže ležím a nudím se.  A pak boom a přijde jeden večer splín a slzy a beznaděj. Takže bych měla psát smutně. Ale je to smutné, když je to normální a dá se s tím bojovat? Je to smutné, když se ohlednete za svým životem a je to k smíchu a budoucnost je k pláči? Nějak se to neutralizuje a máme z toho jen posměšek, který darujete svému humornému životu.

Kolik toho v životě chceme? Je daná hranice, kolik toho můžeme mít? Nebo můžeme mít všechno?

Znáte ten pocit, když se neumíte rozhodnout a proto si hodíte mincí a v okamžiku hození mince do vzduchu, přesně víte, jakou odpověď chcete?

Jsem šťastná, protože mám úžasné zdravé děti, jsem šťastná protože mí rodiče mě nenechali na holičkách a jsou ti nejlepší, jsem šťastná, protože mám přátele, kteří za mnou stojí a nenechají mě smutnou…..jsem šťastná za každý den s úsměvem, bez slz, bez bolesti a bez samoty.  Láska je všude kolem mě, měla bych být plnohodnotně šťastná……nejsem……

„Takže nebudeš mluvit?“, ozvalo se vedle mě. Kývla jsem hlavou, že tedy NE. Usmála jsem se pod nosem a těžila z toho ticha, jelikož si o něho řekl. Těžila? Spíš bavila. I teď, když o tom píšu, se mi vykouzlí opravdu úsměv na tváři.

Potřebuji zastavit mozek, mé myšlení…..přestat se snažit být šťastná. Někdy přijde chvíle, kdy nemáte chuť žít. Asi ji zažil každý. Mám asi jen špatné období, období bezmoci a nemožnosti to ze dne na den změnit. Ale nic nejde hned….bohužel.